Rodačka z Drahanské vrchoviny zažila vystěhování, výslechy i vězení. Nyní získala Cenu Paměti národa

Paměť národa je jednou z nejrozsáhlejších sbírek vzpomínek pamětníků v Evropě. Veřejnosti je přístupná online od roku 2008 jako databáze pamětníků, kteří byli přímými svědky událostí 20. století. Marie Susedková, rodným příjmením Hrubá, se narodila 22. prosince 1930 v obci Rozstání na Drahanské vrchovině. V této obci také prožila mnoho těžkých chvil.

Vlevo Marie Susedková s kamarádkou a sestrou Annou. Foto zdroj: pametnaroda.cz

Sbírku Paměť národa spravuje díky podpoře soukromých dárců nezisková organizace Post Bellum (latinsky „po válce“) ve spolupráci s Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů. Při dokumentaci a archivaci svědectví spolupracuje Post Bellum také s Českou televizí a desítkami partnerů z Evropy, Ruska, USA a dalších zemí.

Marie Susedková, rodným příjmením Hrubá, se narodila 22. prosince 1930 v Rozstání. V této nevelké obci v Drahanské vrchovině také prožila celý život. Dvakrát ale musela nuceně z obce odejít. Za nacismu na dva a půl roku vystěhovali všechny obyvatele obce a za komunismu skončila na dva roky a osm měsíců ve vězení.

VRÁTILI SE DO ZPUSTOŠENÉHO DOMOVA

Rodiče Marie vlastnili hospodářství se sedmi hektary zemědělské půdy a poměrně rozlehlými budovami. Pro celou rodinu to znamenalo hlavně hodně práce, protože místní kamenitá půda měla malou výnosnost. Marie Susedková ovšem nemá dětství spojeno jen s prací, ale s láskou vzpomíná na vřelý vztah s rodiči a také na místní organizaci Sokola, jehož členkou se stala již v útlém věku.

Do obecné školy chodila Marie v Rozstání a potom od roku 1941 do měšťanky v sedm kilometrů vzdálených Drahanech. To už však víc než dva roky Čechy a Moravu okupovalo nacistické Německo. Blízký vojenský výcvikový prostor tak převzala německá armáda a přejmenovala ho na Truppenübungsplatz Wischau. V roce 1940 říšský protektor Konstantin von Neurath vydal výnos o rozšíření tohoto vojenského výcvikového prostoru a s tím spojeném vystěhování 33 obcí Drahanské vrchoviny. Účelem bylo vytvořit koridor, který měl spojit německé ostrůvky na Litovelsku a Olomoucku s německým osídlením na Vyškovsku. Souviselo to s plánem postupné germanizace Moravy. Vysídlení rozdělili do tří etap, z nichž první započala již 31. března 1941 odchodem obyvatel pěti obcí. V listopadu 1942 své domovy opustili i obyvatelé sousední Otinovsi, kterou Marie projížděla při cestách do školy v Drahanech. „Když se střílelo, tak za Rozstáním byla jedna závora a před Drahany druhá. Když byly spuštěné, tak jsme na ní udělali kotrmelec a vrátili se domů. Byli jsme rádi, že nemusíme do školy,“ vzpomíná pamětnice, jejíž rodnou obec zařadili do třetí etapy vystěhování. Úřady tak začaly vykupovat a zabavovat majetek místních obyvatel. „Jednou jsem přišla domů z pole a nářadí, každá motyka, hrábě už byly popsány číslem 69. Němci všechno zabavovali.“ Otci se ale prý podařilo tajně v noci odvézt několik kusů dobytka a dva koně do pětatřicet kilometrů vzdálené obce Světlá.

Mezní termín vystěhování obyvatel obce Rozstání byl stanoven na 31. říjen 1943. Krátce předtím odešla i rodina Marie Susedkové. „Přišlo nařízení, že do určité doby musí majitel odevzdat klíče. Vzpomínám si, jak tatínek šel s hlavou v dlaních a plakal,“ vypráví pamětnice, jejíhož otce dva roky předtím postihla mozková mrtvice. Přesto dál tvrdě pracoval na svém hospodářství.

Rodina si musela sama zajistit nové bydlení. Přes otcova kamaráda se jim podařilo pronajmout hospodářství v obci Světlá nedaleko Velkých Opatovic. „Bydlení to pěkné nebylo. V kuchyni jsme měli hliněnou zem. Jednalo se o horší hospodářství, ale měli jsme kam dát zachráněný dobytek.“ Ve Světlé pak na pronajatých polích hospodařili až do konce války. Nebylo to jednoduché období, otec musel prodat jednoho z koní, aby rodinu uživil. Občas se otec jel tajně podívat na své hospodářství do Rozstání. „Všechno tam bylo vytrhaný. Ovocný stromy na zahradě, okna, dveře. Co bylo ze dřeva, tak s tím němečtí vojáci v zimě topili.“ Po osvobození se proto rozhodli odejít do jednoho prázdného hospodářství po Němcích v obci Útěchov u Moravské Třebové. Za tři čtvrtě roku se ale vrátili zpět do Rozstání. Opravili hospodářství a začali znovu hospodařit na svém.

JENOM POSKYTLA PŘÍSTŘEŠÍ BRATRANCI

Po válce Marie vystudovala rodinnou a pak obchodní školu v Brně a následně nastoupila jako administrativní pracovnice do mlékárny v Rozstání. Žila hlavně sportem a činností pro Sokol a politika ji nezajímala. Nijak výrazně ji proto ani nevzrušoval únor 1948, kdy moc ve státě převzala komunistická strana. Několik místních obyvatel ale mělo jiný názor. Pětatřicetiletý krejčí Jan Hudec tak v květnu 1949 v Rozstání založil protikomunistickou odbojovou skupinu, která psala a rozšiřovala letáky a posílala výhružné dopisy komunistickým funkcionářům. Jan Hudec také navázal spojení s odbojovou organizací Světlana a pokoušel se získat zbraně pro ozbrojený odpor. A právě do této skupiny nakonec přiřadili Marii Susedkovou. V květnu 1949 jí navštívil její bratranec František Kolář s přítelem Hynkem Malým, že u ní chtějí přípravou na maturitní zkoušku strávit svatý týden. „Nestarala jsem se o ně. Nic jsem o nich nevěděla. Uplynul týden a oni odjížděli. Šla jsem je doprovodit k autobusové zastávce a Franta ke mně přišel, objal mě kolem ramen a říká: ,Tak sestřenko, teď ti něco řeknu. My jsme tady tajně a jdeme za hranice a už se víc neuvidíme. Jestli jsi viděla, že jsme u sebe měli pistoli, tak to nikomu neříkej.‘ To bylo všechno.“

Úplně všechno to ale nebylo, protože Marie společně s Františkou Jedličkovou oběma zainteresovaným sjednali na požádání schůzku s Janem Hudcem, kde se diskutovalo o odbojové činnosti a útěku za hranice. František Kolář a Hynek Malý se pak ukrývali u Josefa Kratochvíla v obci Sloup. V červenci 1949 pamětnice opět společně s Františkou Jedličkovou předaly Janu Hudcovi obálku s adresami od Hynka Malého. „Nevěděly jsme, co v tom dopise je. Byl zalepený. Vůbec nevím, proč jsem to dělala. Asi z dobré vůle. Já jsem se o politiku nestarala,“ dodává pamětnice.

K zatčení to ale stačilo. Nejprve si StB 26. září 1949 přišlo pro Jana Hudce. V deset hodin dopoledne 29. listopadu následujícího roku do Rozstání přijelo několik černých automobilů, z nichž vyskákali muži z StB. V obci zatkli čtyři místní obyvatele a v několika domech pak provedli prohlídku, zjišťovali, jestli se v nich nenacházejí letáky nebo zbraně. Mezi zatčenými byla i Františka Jedličková a Marie tušila, že si brzo přijdou i pro ni. Dopoledne 3. dubna 1951 ji StB zatklo přímo v mlékárně. Následně ji převezli do budovy MNV v Rozstání. „Stála jsem u okna a viděla jsem, jak jde tatínek a pláče. Za chvíli šla maminka. Ptali se mě tam na letáky, na zbraně a přitom jsem se měla dívat na rodiče, jak pláčou. Nepomohlo to, protože jsem se neměla k čemu přiznat. Tak mě posadili do auta a k němu přišla maminka a řekla: ,Prosím vás, vždyť to dítě nic neudělalo. Vemte si raději mě a to dítě nechte doma,‘“ vypráví pamětnice, kterou pak převezli do vyšetřovny StB v brněnské Příční ulici.

JÁ JSEM VLASTNĚ SVOJE MLÁDÍ PROŽILA V KRIMINÁLE

Dvacetiletá Marie pak prošla sérií brutálních výslechů. Po jednom z nich nakonec skončila na operačním stole s posunutou čelistí. „Výslechy dělali, kdy se jim zachtělo. Pořád po mně chtěli vědět, kdy se rozhazovaly letáky, co tam bylo napsané, kdo je rozhazoval. Já jsem o nich nic nevěděla. Při výslechu měli vyšetřovatelé nad loket vykasaný bílý košile. Byli tři a já jsem seděla před nimi a oni mi kladli otázky jeden přes druhého. Pořád jsem zapírala. Jednomu z vyšetřovatelů se říkalo Dlouhý Honza a ten se vztekl a o půl druhé v noci mně takovou vrazil, že mně vyrazil dva zuby a posunul, jak se říká, sanici. On byl pořádný chlapisko a pořád řval, že lžu. Potom jsem samozřejmě plakala a říkala jsem, že chci, aby mě s někým konfrontovali, aby mně uvěřili, že o tom nic nevím. Druhý den nás s Láďou Kratochvílem postavili zádama k sobě a konfrontovali otázkama. Tam zjistili, že jsem o tom opravdu nic nevěděla.“

Po pěti týdnech úplné izolace Marii Susedkovou převezli do věznice na Cejlu. A zanedlouho přišla další rána a nebolela o nic míň než posunutá čelist. Do věznice Marii poslal její milý několikastránkový dopis, ve kterém vysvětloval důvody nutného rozchodu. „Naplakala jsem se, to víte, že jo,“ dodává pamětnice, která na Cejlu strávila několik měsíců. Spala v malé cele společně s dalšími třiceti vězeňkyněmi. „Měly jsem tam patnáct paland. Válendy se musely zaseknout do sebe a tam jsme všechny spaly. Když se obracela jedna, tak se musely obracet i ostatní.“

Naproti jejich cele se nacházela samotka, kde čekali vězni na vykonání trestu smrti. Jeden z nich dvacetiletou Marii přes zamřížované okno sledoval při povinných vycházkách na dvoře. Pomocí morseovky a pískáním jí pak dával najevo svou náklonnost. „Psal, že má dvaatřicet let a čeká na popravu, do týdne bude pravděpodobně popraven, a když chodím po dvoře, že mě vidí. Každý večer mně pískal: ,Dobrú noc, má milá, dobrú noc.‘ Já jsem mu odpískávala: ,Nechť je sám pán Bůh na pomoc. Dobrú noc, sladce spi…‘ (…) Jednou večer mně psal, že kdybych viděla, jak je jeho tělo domlácené, že bych ani nevěřila, že takové tělo může existovat,“ vzpomíná Marie, které tento odsouzenec na smrt dokonce do dvora vhodil malý dárek. „Najednou přede mě něco spadlo. Tajně jsme to sebraly a šly dál. Byl tam bachař i vedoucí cely. On mně hodil srdíčko udělané z vyžvýkaného chleba. V něm bylo takové malinké okénko z malých ulámaných čtverečků slámy a v něm napsáno: ,Z lásky‘. Další den jsme přišly z vycházky a všechno bylo rozházený. Našli to u mě a dostala jsem za to tři dny korekce.“ Asi tři dny poté se tento neznámý muž již na cele nenalézal. Buď ho převezli do jiné věznice, nebo popravili. „Když měli věšet, tak ráno ve čtyři hodiny hrčely motorky, aby nebylo slyšet, že sbíjí šibenici,“ dodává pamětnice (v té době byli přibližně ve věku uváděném pamětnicí na Cejlu popraveni dva političtí vězni – František Boháč a Jan Křižan).

Marie na Cejlu čekala na soud. Byla velmi mladá a pobyt ve vězení nesla těžce. Ilustrují to i motáky napsané na toaletním papíře, které se jí později podařilo při návštěvě tajně předat rodičům:

„Tvé šedé oči slzí,

mamičko neplač již,

já vrátím se k tobě brzy,

pak neodejdu již.

Je tichá noc a já sním

o Tobě mamičko milá,

hledím k hvězdám zářivým,

co by k jasným očím Tvým

a teď -----

jen touha a něha mi po nich zbyla.

Chtěla bych mamičko za Tebou.

Mdlý měsíc duje oblohou,

nikdo mu cestu nekříží,

smutně se dívá do mříží.“

Hlavní líčení se skupinou „Jan Hudec a spol.“ proběhlo ve dnech 31. října a 2. listopadu 1951 u Krajského soudu v Brně. Odsouzeno bylo celkem dvanáct osob. Jedenáct z nich bydlelo nebo se narodilo v Rozstání. Největší trest si od soudu odnesl Jan Hudec a Miroslav Jančík – 20 a 15 let vězení a konfiskace celého jmění. Mezi odsouzenými byl i římskokatolický kněz z Rozstání František Strejček (osm let vězení) a sotva zletilý Antonín Bezděk (čtyři roky vězení) a Ladislav Zukala (jeden rok vězení). „Dva šestnáctiletí kluci dělali ministranty v kostele a někde našli rezavý zbraně a schovali je do věže kostela. Pana faráře zatkli jen proto, že neměl zamčený psací stroj a cyklostyl. A ti dva ministranti na jeho psacím stroji napsali letáky a potom je rozhazovali po příkopech tady po dědinách,“ vypráví Marie Susedková, které soud vyměřil za zločin velezrady pět let vězení a propadnutí veškerého majetku.

Měsíc po soudu převezli Marii do věznice v Novém Jičíně a za další tři měsíce do věznice v Sučanech na Slovensku. Odsouzené ženy tam vykonávaly fyzicky velmi namáhavou práci v místní cihelně. Už od Cejlu po celách putovala společně s již zmíněnou Františkou Jedličkovou. Navzájem se podporovaly a jejich přátelství vydrželo až dodnes.

Marie má ze Sučan mnoho vzpomínek. Vypráví o spoluvězeňkyních, mezi nimiž byly ženy odsouzené za politické přečiny, krádeže i prostituci. Vzpomíná na maďarsky hovořící dozorkyni, která nesnášela Čechy. Na dozorce Červoně, který se naopak snažil vězněným ženám alespoň trochu ulehčit v jejich těžkém údělu. Asi nejsilnější vzpomínka je ale z návštěvy otce ve vězení. „Když otec přijel na první návštěvu, tak mně samozřejmě chtěl něco donést. To už tam byl dozorce Červoň z Ružomberoku. Vedle tábora byla nad potokem skála a tatínek na ni s panem Burdou vylezl a pak nás viděli, jak chodíme po dvoře. Pozorovali jsme je, jak otevřeli kufřík a skládali do pytlíku, co nám chtějí hodit. Jenomže za potokem byla kamenná stěna a drát a od něj se to odrazilo a všechno spadlo do potoka. Červoň dělal, jako by to neviděl,“ vzpomíná pamětnice, za kterou pak otec přišel do návštěvní budovy. „Tatínek měl tehdy umělej chrup, a jak mě chudáček uviděl, tak začal plakat a ten chrup mu tím pláčem cvakal. Málokdy nám něco na návštěvě řekli. Jak sedli, tak plakali, plakali a plakali. My jsme se držely a vyplakaly jsme se, až jsme se vrátily zpět do místnosti. Maminka byla vždycky statečnější, že mně nedávala najevo bolest. Taky plakala, ale nebylo to zdaleka takové. Takže muži jsou zbabělci.“

VŠICHNI SE BÁLI

Dne 9. prosince 1953 Marii podmínečně propustili. Vrátila se domů a po čtyřměsíčním léčení nastoupila opět do mlékárny v Rozstání. Do obce se postupně vraceli i další uvěznění. Domy stály na svých místech, přesto už to nebylo jejich Rozstání. „Lidi se tady hodně změnili a táhli s komunistickou stranou, protože měli strach,“ vypráví pamětnice, která ještě několik let po propuštění žila v obavách ze zatčení. „Národní výbor byl jen kousek od nás, a když jsem šla z práce a viděla jsem černý auto, tak jsem z toho měla hrůzu. Bála jsem se. Tak jsme na tom byli všichni.“

I přes strach místních obyvatel bylo Jednotné zemědělské družstvo (JZD) v Rozstání založeno až v roce 1957. Až na dva zemědělce se prý všichni místní hospodáři stali jeho členy. Mezi nimi i rodiče Marie Susedkové. „Zavolali si mě tehdy na národní výbor, kde byli všichni funkcionáři. Stáli u dveří a říkali, že rodiče brzdím při vstupu do družstva. Nakonec rodiče vstoupili.“

Marie se hlavně snažila žít normálním životem. Opět se zapojila do činnosti místního TJ Sokol Rozstání. Povolali ji také na místo účetní v JZD, pracovala tam až do penze. „Za celou dobu, co jsem byla zaměstnaná, jsem nikomu neřekla soudruhu. Nemohla jsem to vypustit z pusy, přesto jsem nakonec dostala vyznamenání jako nejlepší ekonomka,“ vzpomíná Marie Susedková, která se svým manželem Františkem dodnes žije na svém rodném hospodářství v Rozstání.



INZERCE

Názory k článku

Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.



INZERCE
Radio Haná
INZERCE
zdravi bezplatne zle odstranit