Vánoce před sto lety: technicky perfektní hračky, nebo větší prostor pro dětskou fantazii?

Sto let je dlouhá doba, během které se změní v lidské společnosti bezpočet věcí. Nicméně adventní doba a příprava na Vánoce byla v Olomouci svým způsobem podobná i před sto lety. Nebyl sice internet, nebyla televize, ale přípravy na vánoční nadílku a snaha obchodníků přesvědčit lidi, že právě u nich dostane rodič či prarodič ty nejlepší dárky pro děti, byla tehdy hodně podobná jako dnes.

Tradice obdarovávání dárky k Vánocům je sice stará několik staletí, ale naplno se rozjela až během dvacátého století. Dříve bývalo běžné, že děti dostaly při Štědrém večeru červená jablíčka, ořechy a perníčky. Mládenci či mladé dámy se mohly těšit na náramky, dospělí si obvykle udělali radost lahví vína. Existovala tradice dávat dětem starším dvanácti let minci. Pokud ji hoch či dívka dokázali držet v dlani po celý svatý večer, měli prý mít zajištěnu bohatou budoucnost. K svátečnímu večeru patřila pohostinnost vůči všem, dokonce i hospodářská zvířata dostávala prý větší porce krmiva.

Ve 20. století se tyto staré tradice postupně přetransformovaly v obecnější snahu o hojnost, bohatou štedrovečerní tabuli a v rámci možností dostatek nejrůznějších dobrot. I tomu odpovídají některé dobové novinové inzeráty. Zvykem se také stávalo absolvovat štědrovečerní večeři v některé restauraci. V Olomouci býval pro tento účel velmi oblíbený Národní dům, ale třeba v roce 1923 se do nabídky zapojila i staronová restaurace v dnešním hotelu Palác, kterou tenkrát provozovala mezinárodní křesťanská organizace YMCA.

Výše popsaná skromná varianta lidových štědrých večerů platila ve většině rodin ještě téměř celé 19. století. Ve století 20. už ale snaha udělat radost nějakým hodnotnějším věcným darem nezadržitelně pronikala do všech vrstev společnosti. Snad to souviselo s urbanizací společnosti i se sociálními změnami pod vlivem první světové války, možná byly důvody jiné. Každopádně ve 20. letech minulého století už při pohledu do libovolných olomouckých novin vidíme opakovaně spousty reklam na vánoční dary. Velké množství jich je určeno pro děti, ale stejně tak si mezi nimi určitě vyberou i dospělí. Pokud na to tedy mají.

Oblíbeným, ale drahým dárkem bývaly stavebnice železnice s funkčními vláčky | Foto: muzeumhk.cz

Pro dětské publikum se nabízely panenky, kuchyňky, vojáčci, modely lokomotiv, knihy, ale třeba i sáňky, rohačky a brusle. Některé z nabízených hraček byly už opravdu velkolepým výrobkem. Modely strojů, vláčky, fungující lokomotivy, parní válce nebo jiné stavební stroje byly v podstatě zmenšenými replikami opravdových velkých technických divů té doby. V roce 1923 sice ještě o stavebnici Merkur nikdo neslyšel, už od roku 1925 ale začalo ohromné tažení této populární kovové stavebnice českým zeměmi a Merkur se stával nejoblíbenějším dárkem zejména pro chlapce. Samozřejmě si je nemohla dovolit zdaleka každá rodina, spíše jen ty nejbohatší.

Dospělí měli od svých blízkých dostávat obleky, zimníky, pláště, raglány, kvalitní látky, kožichy, šperky, hodinky, luxusní dopisní papíry, voňavky a pochopitelně rovněž knihy. Sportovně nadaní mohli i v Olomouci dostat od Ježíška lyže nebo brusle. Specialitou prosince roku 1923 pak byly reklamy na koberce. Proč? Protože od ledna 1924 měla vstoupit v platnost tzv. daň z přepychu ve výši 12 procent, kvůli které pak zákazník například za kvalitní koberce zaplatil o dost více.

Kde to všechno bylo k dostání? Hodně toho nabízely jednotlivé obchody s krásně vyzdobenými výkladními skříněmi, jejichž inzeráty se prosincové noviny jen hemží. Jednoduché to bylo v obchodním domě ASO, kde bylo hodně druhů sortimentu pod jednou střechou. Vánoční trhy Olomouc, jak je známe dnes, sice ještě neexistovaly, nicméně obchodníci prodávali i ve stáncích nebo při vánočních jarmarcích a „výstavách“ například ve dvoraně Národního domu. Trhovci nabízeli své produkty ve stáncích na Horním i Dolním náměstí a na tržnici. Už ve dvacátých letech se začal na Horním náměstí objevovat vánoční strom, tzv. Strom republiky, u nějž bývala kasička na dobročinné dary.

Pestrost vánoční nabídky zejména pro děti ale dělala už tehdy leckomu starosti. Například v olomouckém listě Moravský večerník z prosince roku 1923 vyšlo velmi dlouhé zamyšlení na téma, zda technicky dokonalé hračky nekazí dětem jejich svět. „A tak vidíme v krámech dokonalé malé železnice s kolejnicemi, semafory, výhybkami, vidíme malé aeroplány, parní strojky, strojky obráběcí, chodící panáky, parní lodičky a tak dále… Hodí se tato technika do světa dětských ilusí? Je známo, že dítě dovede si nejlépe hráti s hračkou, kterou si samo vyrobí a kterou si zbarví, doplní a zkrášlí svými představami. Dětská hlavička dovede přetvořiti kousek dřeva, zabalený v několika hadříčcích, v krásnou princeznu z pohádky.“ Glosátor dodává, že luxusní a technicky dokonalé hračky vnáší do světa dětských snů a iluzí chladnou techniku a civilizaci a uzavírá: „Je tedy možné říci, že dětský pokoj je jedinou zemí, kam nemá – co se týče hraček – míti přístup moderní technika a moderní civilisace“. Dodejme, že viděno tímto úhlem pohledu, nejšťastnějším dítětem byl nakonec slavný Malý Bobeš od Josefa Věromíra Plevy. Ten si přeci uměl vyhrát s dřívky nebo ulomeným ouškem od hrnku … Ale to je jen takové malé pošťouchnutí.

Dnešní nabídka technicky dokonalých hraček, určených pod stromeček, je ještě o poznání bohatší, než byla před sto lety. Otázky tehdejšího komentátora ale určitě platí i dnes. A je na nás, jak se rozhodneme.

Psáno pro magazín Olomoucký senior