Neveselé období druhé republiky mělo už v březnu evidentně na kahánku. Tlak okolních nedemokratických států, především nacistického Německa, byl obrovský, a rezignace domácí politické scény na původní ideály svobodného československého státu byla viditelná. V březnu se situace vyhrotila. Když 14. března 1939 odjeli prezident Emil Hácha a ministr zahraničí Chvalkovský do Berlína, očekávali čeští obyvatelé zbytkové republiky s vážnými obavami, s čím se vrátí.
Směry příchodu okupačních vojsk
Dřív než se 15. března po násilně vynuceném souhlasu Háchy se zřízením Protektorátu Čechy a Morava vrátili, byli už v zemi vojáci Wehrmachtu a s nimi i bezpečnostní složky (Gestapo, Kripo a SD). Ty od prvních okamžiků na obsazovaném území zajišťovaly předem vytipované nepohodlné osoby, jako například politicky činné prvorepublikové osobnosti, významné členy Sokola, legionáře a další. Také v Olomouci se hned od prvních okamžiků zatýkalo. Podle historiků byli ovšem zatčení z první vlny represí obvvykle po pár hodinách či dnech propuštěni s "ponaučením" a varováním. Naproti tomu Wehrmacht se podle svědectví choval v Olomouci na začátku okupace vcelku korektně.
Zatímco Češi se tedy s obavami v úterý 14. března krčili u rozhlasových přijímačů a čekali na zprávy, jejich němečtí spoluobčané už slavili. V Olomouci se už v úterý 14. března konaly velké pochody od tzv. Německého domu (dnes Slovanský dům) až do Chválkovic, kde měli nacionalisté oslavu, a zpět. Večer pak pokračovaly německé oslavy v Turnhalle (dnes Fakulta tělesné kultury UP v Hynaisově ulici). Byť se v celostátním tisku psalo o poklidném průběhu německých demonstrací, ve skutečnosti rozkurážení olomoučtí Němci rozbíjeli okna českých spolkových organizací a na obchodech židovských majitelů se poprvé začínaly objevovat hanlivé nápisy. Česká správa města, která měla před sebou poslední hodiny ve funkci, vyzývala obyvatelstvo obou národností ke klidu. Česká policie sice řádění Němců sledovala, nezasahovala však.
Okupační vojska na Horním (Masarykově) náměstí
Dlouholetý oblíbený český starosta Olomouce Richard Fischer se ve středu 15. 3. kolem čtvrté hodiny ráno dozvěděl o výsledku jednání v Berlíně. Svolal ihned na mimořádné jednání městskou radu, ta se sešla okolo půl sedmé, nic už však nemohla dělat. Jen o pár desítek minut později už totiž do města vstupovaly jednotky Wehrmachtu z nedalekého, již od října 1938 říšskoněmeckého Šternberka. Německá armáda obsazovala také neředínské vojenské letiště, doposud plné bojeschopných letadel československé armády. Zanedlouho už zabaveným letounům německý personál přemalovával výsostné znaky na křídlech a trupech.
Nacistické prapory před radnicí dávaly jasně najevo, kdo převzal vládu
Ještě před polednem převzal vládu nad městem velitel německého okupačního vojska plukovník Harde společně s místními nacisty. V poledne už nad radnicí vlály nacistické prapory s hákovými kříži. Na radnici se nastěhoval štáb generála VIII. armádního sboru generála Busche. Vedením města byli pověřeni dva místní němečtí nacisté, stavitel Heinrich Schmidt a učitel Raimund Olbrich. Ve čtvrtek 16. března byl Richard Fischer donucen oficiálně rezignovat na funkci starosty. Z městského zastupitelstva byli odstraněni němečtí sociální demokraté a Židé. (Městské zastupitelstvo pak bylo na začátku července 1939 definitivně rozpuštěno a správu města převzal vládní komisař Fritz Czermak.) Na Horním náměstí (zanedlouho přejmenovaném na náměstí Adolfa Hitlera) rozdával v poledne 15. března Wehrmacht guláš (v rámci propagandistické akce o údajné bídě v českých zemích), nicméně kromě skutečné spodiny a některých přesvědčených nacistů o něj nikdo nejevil zájem.
Uběhlo jen pár hodin a nebe nad Olomoucí ozářily odlesky prvních plamenů. V noci z 15. na 16. března „neznámí pachatelé“ podpálili překrásnou olomouckou synagogu, otevřenou v roce 1897. Byly to první, ale zdaleka ne poslední ničivé plameny, které v následujících šesti letech vstoupily do života Olomoučanů.
Olmütz 700 jahre deutsch – und nun auf ewig! (Olomouc 700 let německá a nyní navždy!“)
Noviny z 15. března 1939
Jedním z prvních projevů nových poměrů bylo kromě vypálení synagogy i neskrývané šikanování židovských spoluobčanů
