Polární výprava letěla nad Hanou. U Olomouce se vzducholoď Italia málem "ztratila", hledala ji letadla

Jakou roli hrají olomoucká letadla z Neředína v legendární cestě vzducholodi Italia na severní pól? Malou, ale zajímavou. Podívejme se tedy zpět do roku 1928.

Propagační pohlednice, vydaná ještě před letem vzducholodi Italia. S číslem 6 je český badatel František Běhounek.

Dobrodruzi a objevitelé měli ve 20. letech minulého století novou „hračku“ – vzducholoď. Slavnými polárníky, kteří pomocí tohoto originálního dopravního prostředku dobývali severní pól, byli Roald Amundsen a Umberto Nobile. Jejich dvě velmi podobné vzducholodě se jmenovaly Norge a Italia. Obě dosáhly severního pólu, každá pak ale měla jiný osud. Nás ale zajímá, že mladší z nich, Italia, se cestou málem ztratila nad Hanou. Hledala ji letadla z olomouckého letiště.

Byť první výprava byla oficiálně norská a až druhá italská, obě obří vzducholodě zkonstruoval italský konstruktér a polárník Umberto Nobile. Tu první s názvem Norge postavil právě na zakázku Amundsena a i s ním touto nebeskou lodí proplul v roce 1926 nad severním pólem. Druhou vzducholoď už Nobile sestavil pro téměř čistě italskou posádku a jeho výpravu z propagandistických důvodů finančně podpořila fašistická Itálie. Mezi italskými polárníky a vzduchoplavci byli jen dva cizinci - švédský meteorolog Finn Malmgren a český fyzik a radiolog (a později také autor mnoha dobrodružných knih) František Běhounek (na snímku z roku 1928 vpravo). Ten dramatický let Italie na rozdíl od několika kolegů přežil. Mimochodem, k úmrtí vzduchoplavců se váže jedna záhada...

Zdola nebylo nic vidět

Výprava, která na jaře 1928 letěla za veliké pozornosti světové veřejnosti zkoumat nejrůznější fyzikální jevy na severní pól, proletěla tehdy i nad Olomoucí. Vidět ji ale nemohl nikdo, bylo totiž velmi mizerné počasí. To také způsobilo, že Olomouc sehrála v celé slavné výpravě sice maličkou, ale nezpochybnitelnou roli.

Celá velkolepá výprava začala dne 15. dubna 1928 v čase 1:50, kdy loď Italia odstartovala z letiště Milano a jejím prvním cílem mělo být pobřeží Baltu, konkrétně město Stolp (dnes polský Słupsk). Vzducholoď z Milána mířila na Vídeň, a jakmile se ocitla v blízkosti rakouské metropole, začala komunikovat i s meteorologickými stanicemi na našem území. Pro generála Nobileho, vůdce výpravy, bylo samozřejmě důležité vědět, jaká je meteorologická situace v trase letu. Už nad Rakouskem se přitom dostala vzducholoď do jakýchsi potíží a měla zpoždění oproti předpokládanému času přeletu do československého vzdušného prostoru.

Spojení se vzducholodí bylo udržováno radiotelegraficky. Radary tehdy ještě k dispozici nebyly, a pokud nastalo špatné počasí, mohlo se tedy snadno stát, že o situaci na palubě Italie na zemi nikdo nic nevěděl. Přesně taková situace nastala v momentě, kdy Italia plula nad Moravou.

„První radiotelegrafické spojení s Prahou navázala Italia v 10.37 hodin. Osádka vzducholodi požadovala podrobnou zprávu o povětrnostní situaci nad územím Československa. Tu jí neprodleně poskytl Státní meteorologický ústav v Praze. Další takovou zprávu obdržela vzducholoď ve 12.17 hodin z Brna,“ popisuje let web www.vrtulnik.cz, který se specializuje na leteckou historii.

Major Maršálek zdraví Italii

V následující fázi letu se vzduchoplavci pozemním stanicím neozývali. Spojit se s nimi nemohl ani pilot Karel Brabenec, který vzlétl kolem 14 hodiny a snažil se zjistit polohu Italie. Marně.

Vzhledem ke špatné viditelnosti vzducholoď neviděli ani lidé ze země, ani sám pilot. „V pozdních odpoledních hodinách se však prudce zhoršilo počasí nad českomoravským pomezím. V 16:30 vyslal velitel Leteckého pluku č. 2 v Olomouci, podplukovník František Sazima další tři doprovodné letouny, aby vzducholoď našli,“ píše autor webu vrtulnik.cz. Trojici letounů, které vzlétly z olomouckého neředínského letiště, velel zástupce velitele leteckého pluku, major Maršálek.

Zhruba po pětatřiceti minutách letu olomoučtí piloti dostihli polárníky severně od Moravské Třebové. Letci vzducholoď vyfotografovali. S fotografováním ze vzduchu měli ostatně olomoučtí vojáci zkušenosti, už o rok dříve pořizovali pro městskou radu letecké snímky města. A mimochodem, fotografiemi vzducholodě Italia se hned druhý den chlubila redakce olomouckého deníku Pozor ve vitríně tiskárny v České ulici, dnešní ulici 8. května.

Čestná letka pak ještě doprovázela italské vzduchoplavce dál po trase Staré Město – Třebařov – Krasíkov – Albrechtice – Čermná – Vernéřovice – Letohrad. Zde Italia nabrala kurs na tehdy německé Kladsko a doprovodným letounům zmizela v mracích. Následovalo ještě zdržení v oblasti slezských Hlivic a údajně až dvouhodinové bloudění v prudké bouři, kterou ale vzducholoď i její posádka zvládly bez vážnějších škod.

Italia pak druhého dne ráno doletěla do Pomořanska a přistála u města Stolp, dnešního polského Slupsku.

Severní pól ano, návrat ne

Jak to vlastně s Italií dopadlo? Nedobře. Možná ale právě díky její havárii o ní dodnes něco málo ví i úplný laik.

Po dalších mezipřistáních, například ve městě Vadsø (na snímku vlevo)na úplném severovýchodním okraji Norska (poloostrov Varanger) a průzkumu Země Františka Josefa odstartovala 23. května 1928 ráno k finální cestě vzducholoď Italia z osady Ny-Ålesund na Špicberkách. Vzducholoď dosáhla severního pólu, vzhledem k velmi špatné meteorologické situaci ale nepřistála a chtěla se vrátit na základnu na Špicberkách. To se ale už nepodařilo.

Při zpáteční cestě, snad vinou silné ledové vrstvy na plášti lodi, nebo snad i chybou kapitána výpravy, vzducholoď ztroskotala na ostrově s názvem Severozápadní země. Několik mužů zahynulo hned při nárazu do ledové kry, další zemřeli bezprostředně po havárii Italie a ještě další pak při pokusu najít cestu pro pomoc. Ze šestnácti členů posádky jich osm zahynulo, o život přišel také slavný Roald Amundsen, který se po zprávě o havárii vydal hledat kolegy polárníky letadlem, které se s ním zřítilo do Ledového oceánu.

František Běhounek, jehož úkolem při výpravě bylo zjišťovat radiologické anomálie a měřit hodnotu radiace v polárních krajích, dramatickou havárii i následné útrapy přežil. Po skoro padesáti dnech v ledové pustině byl on a několik dalších italských polárníků 12. července zachráněn sovětským ledoborcem Krasinem.

Záhadná pohlednice

Český badatel Jan A. Novák před pár dny připomněl i jednu zajímavou a trochu tajuplnou okolnost polární výpravy. Týká se propagační pohlednice, zobrazené v úvodu našeho článku. V den výročí narození Umberta Nobile (21. 1. 1885) napsal na FB příspěvek o této pohlednici:

"Ještě k dnešnímu Nobileho výročí: záhada pohlednice. Tisk vyšel před výpravou, je na něm plánovaná trasa letu a portréty členů výpravy. Ti pak umírali v tom pořadí, jak tu jsou vyobrazeni, jen odzadu. Strojník Pomella, který je vyobrazen jako poslední, zahynul hned při nárazu na led, když se utrhla gondola třetího motoru. Dalších šest zmizelo spolu s troskou vzducholodě, která nebyla nikdy nalezena. Meteorolog Malmgren zemřel při pokusu dojít po ledu na pevninu. Ostatní byli zachráněni. Sám Umberto Nobile zemřel jako poslední ze všech až roku 1978."