V realizačním Ester Ledecké týmu stojí za vším. Plánuje přípravu, organizuje tréninky, piluje techniku sjezdu, ale také obstarává letenky pro lyže. Svou pozici bere s nadhledem. „Jde hlavně o sportovce a jeho výkon. Trenérské ego musí stranou.“
V čem je práce se sportovním profesionálem specifická?
Trenér si musí uvědomit, že pracuje s člověkem, který ve svém oboru patří k nejlepším. S tím přichází jisté manýry a výrazné osobní rysy. Pokud nejsou vyloženě destruktivního typu, musíte je respektovat. Závodník je nejdůležitější a na vás je, abyste se připravil na práci se složitou povahou. Není to s nimi snadné, neohlížejí se doprava doleva. Ale možná právě sebestřednost a sebeláska jsou důvody, které tvoří rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem. Takový člověk nechce pohrát, je schopný makat a obětovat tomu všechno.
Co odlišuje vrcholového sportovce?
Nejprve řeknu, co to není: talent. Znal jsem spoustu závodníků s úžasným talentem, kteří byli dobří v Česku, ale na mezinárodní úrovni ničeho nedosáhli. Myslím si, že od vrcholu je dělila mentalita. Odolnost, zarputilost, cílevědomost. Schopnost překonávat problémy a nesesypat se z opakovaného neúspěchu. Špičkový sportovec umí prohrávat. Proher je při cestě na vrchol hrozně moc a je nutné být trpělivý a ustát špatné výsledky. Málokdo se s tím vyrovná, málokdo umí prohrávat a leckdo pak končí kariéru v momentě, kdy ještě nebyl zralý pro vítězství.
Je to tedy hlavně o mentálním nastavení?
Ve vrcholovém sportu je to základ. Tam už jsou všichni dokonale připravení fyzicky, technicky i materiálně. Psychika dělá největší rozdíl. Řekl bych, že v nejužší špičce jde hlavně o ni.
Nebrzdí sportovce v některých případech až nezdravá přemotivovanost?
Jakmile k ní dochází, je potřeba to stabilizovat. Obzvláště u lyžaře, který se po sjezdovce řítí rychlostí 140 kilometrů za hodinu. Potom se ozývá i pud sebezáchovy. Nejde už jen o práci s klasickými faktory jako sebedůvěra, nervozita nebo strach z neúspěchu, ale o holý život. Je nezbytná maximální koncentrace a nasazení. I malé polevení v soustředění může mít tragické následky.
Lyžařům se věnujete přes dvacet let. Jak moc se změnily tréninkové metody?
Moderní doba nabízí spoustu možností, jak si sportovce otestovat, změřit a postavit mu plán přímo na tělo. Což kondiční trenéři umí a dělají. Když jsme jako mladý lyžoval já, trénink postrádal jakýkoli systém. Byl to chaos. Dnes je všechno nalajnované, naplánované, řeší se každý detail a je tomu uzpůsobené i zázemí. Ani sebelepší technologie ovšem nenahradí píli. Samozřejmě je mnohem efektivnější, když se trénink dělá moderně a propracovaně, ale pokud závodník není pracovitý, nepomůže to.
Jde výrazněji prorazit i bez profesionálního zázemí?
Záleží na sportu. V některých to jde i s amatérským přístupem. A někde to prostě nejde.
Můžete to rozvést?
Mluvím o sportech, kde je obrovská světová konkurence. Pak jsou menší sporty. Jasně to vidím u Ester. Snowboard není na tak vysoké profesionální úrovni jako lyžování a člověk s běžným tréninkem bez velkého týmu dokáže vyhrát mistrovství světa. To by v lyžování, tenise nebo ve fotbale byl problém. Ale ani sebeprofesionálnější tým nezaručuje úspěch. Zázemí nikdy není příčinou vítězství na olympiádě nebo ve Světovém poháru, vždycky se všechno podstatné bude točit kolem tvrdé práce. Proto je dobré zázemí důležité, ale nikoli nezbytné. Jsou případy, kdy to šlo i bez něj.
A to i v případech Martiny Sáblíkové, Ondřeje Banka nebo vaší současné svěřenkyně Ester Ledecké?
Martina Sáblíková extrémně makala. Díky tomu začala vyhrávat, získala víc peněz a rychlobruslení zprofesionalizovala. Dnes je tato disciplína na vysoké úrovni. Podobný případ byl Ondra. S ním jsme začínali úplně bez zázemí. Jezdili jsme ve dvou starou Octavií. Já mu vařil, dělal lyže a zastával všechny pozice, na které dnes připadá celý tým. Na závodech jsme byli trochu jako kokosy na sněhu. Potom přišly nějaké výsledky a zlepšovalo se to. Mít Ondra lepší podmínky už od začátku, dostal by se na špici dřív. Takhle to přišlo až ve třiatřiceti letech, kdy už nebyl na vrcholu fyzických sil. Co se týče Ester, tak to je buldočí povaha, která dře na maximum. Je tím proslulá, ale zázemí už má také slušné. Ne na úrovni nejlepších týmů, ale pořád velice kvalitní.
Takže trénink přebíjí talent a finanční možnosti?
Ono to od sebe nejde úplně oddělit. Sportovec může mít talent, být pracovitý, ale když mu rodiče nekoupí lyže, nebo nesežene sponzora, Světový pohár nevyhraje.
A kdy by mu je měli koupit?
Kdy uznají za vhodné. Každopádně by se neměli soustředit jen na lyže. Správný sportovec se pozná už ve dvou letech. Je to dítě, které neposedí. Pořád objevuje pohyb, poskakuje, s něčím hází, něco zkouší. Učí se přirozenému pohybu, všestranně se rozvíjí. V tom se musí podporovat. Čím později začne systematický a zaměřený trénink, tím líp.
Jaký věk je podle vás nejpříhodnější?
Kolem třinácti let. Dřív dítě na specializovaný a profesionalizovaný přístup o velkých tréninkových objemech fyzicky ještě nemá. Může sice vyhrávat žákovská mistrovství světa, ale v dospělosti mu zůstane dětská technika. Nebo tělo rezignuje na zátěž a mezinárodní úspěch neudělá.
Pochopitelně jde také o peníze. Rodiče, kteří své ratolesti dotují, po nich chtějí výsledky. Když ale v mládí vyměníte hravost za profesionalitu a dril, v patnácti zjistíte, že se dítko najednou nemá kam posunout. Přitom je to teprve věk, kdy by jeho neopotřebované tělo mělo začít makat ve vyšších profesionálních otáčkách. Pozorovat rapidní růst výkonnosti závodníka nakopne i psychicky. Pokud už má za sebou šest v uvozovkách profi sezón, hrozně těžko se zlepšuje. Už tehdy totiž udělal maximum, jen v blbém věku. Ale pozor, tohle platí pouze u mužů.
Jak to myslíte?
Ženy lyžují jinak než muži. Nejsou fyzicky tolik zdatné a jejich silový vývoj v období adolescence není tak výrazný. Schopnost provést jednotlivé úkony tím nejideálnějším způsobem je nižší, takže u nich předčasná specializace na škodu není. Je to vidět na gymnastice a plavání, kde jsou patnáctileté holky schopné vyhrát olympiádu. V lyžování Mikaela Schiffrin vyhrála mistrovství světa v sedmnácti letech. To u mužů nehrozí.
