Hlavní roli v případu vyloupení pokladny cukrovaru, která se odehrála v noci na 23. listopadu 1935, měl zkušený kasař a zloděj Jan Chytil z Lobodic u Tovačova, přezdívaný „hanácký Lecián“. Tomu se podařilo na jaře téhož roku utéct z vazební věznice v Uherském Hradišti a skrývat se před policií i četnictvem. Ve vazbě seděl za sérii vyloupených pokladen na Slovácku. Jakmile se ocitl na svobodě, rychle se vrátil ke své oblíbené variantě obživy. V krátké době kolem sebe shromáždil bandu dalších kasařů, mimo jiné pány Aloise Lamplotu a Aloise Fridricha.
Přesunuli své pole působnosti ze Slovácka na Hanou. Kromě pokladen se ale z nedostatku příležitostí živili i bytovými krádežemi a kradli dokonce i jízdní kola. Ta ale neprodávali, nýbrž rozdávali různým komplicům, podobně jako ukradené oděvy i další věci, takže brzy měli kolem sebe spoustu příznivců a ochotných pomocníků. Četníci z Prostějova, v jejichž rajonu se odehrávalo nejvíc krádeží a loupeží, měli o pachatelích docela dobré povědomí, ale nedařilo se jim je dopadnout.
Vůdce bandy se přitom choval velmi fanfarónsky, často se objevil v tom či onom městě v nějaké lepší restauraci nebo baru, hostil ostatní, dával nevídané spropitné a i jinak se cíleně připodobňoval k proslulému lupiči a vrahovi Martinu Leciánovi, který byl postrachem Moravy o dvě dekády dříve. I ten rád hýřil a předváděl se jako rozmařilý štědrý boháč. Chytil o sobě ve společnosti vyprávěl, že je úspěšný lékař či právník z Prahy, který přijel na Hanou za nějakým vzácným případem, a chce se nejdříve trochu pobavit. Mezitím se skrýval a dál s kumpány vykrádal různé firmy a byty.
Největší loupež se jim podařila právě v listopadu, když z firemní pokladny cukrovaru v Kojetíně ukradli 350 tisíc korun. To byla tehdy ohromná suma, její dnešní ekvivalent by byl nějakých 5 nebo spíš více milionů korun.
Četníci dopadli o něco později již zmíněného Lamplotu, který, když byl konfrontován s nálezem kompletní sady kasařského náčiní, přiznal podíl na loupeži a označil Chytila jako autora nápadu a vůdce party. Tím se Jan Chytil stal podezřelým číslo jedna.
Skoro celý prosinec ale nemohla přijít policie ani četníci elitnímu kasařovi na stopu. Několikrát vyrazili na místo, kde měl být, ale vždy dorazili pozdě. Nicméně kolem lupiče se už stahovala smyčka, četníci měli stále detailnější informace o jeho pohybu. Hon vyvrcholil 31. prosince 1935. Četníci dostali echo, že se Jan Chytil bude vyskytovat u své vzdálené příbuzné Marie Kubalíkové, kde se ukrývala i jeho manželka. Jednalo se o domek v Hrdibořicích na Prostějovsku (jiné prameny uvádí blízké Hrubčice).
Dvanáct četníků pod velením nadporučíka Řičánka z Prostějova a dvou již jmenovaných olomouckých velitelů přijelo navečer k domku v Hrdibořicích. Aby nevzbudili podezření a kasaře nevyplašili, přijeli prý četníci na místo v nákladním autě známé oděvní firmy Nehera. Pod rouškou tmy pak potichu obklíčili dům. Postupovali velmi obezřetně, poněvadž se proslýchalo, že Chytil neudělá ani krok bez nabitého revolveru. Udělali dobře.
Chytil byl naštěstí zmožen snad obyčejnou, spíše ale silvestrovskou únavou, a pospával v posteli. Právě na loži ho ve spánku četníci dopadli, a to tak, že mu okamžitě skočili na ruce. Podle dobového tisku měl v posteli připraven nabitý revolver a tak krveprolití zabránila jen perfektně provedená akce četníků. Dále u něj našli v matraci také balík s penězi (podle jiného zdroje to byla aktovka a neležela v posteli, ale na stolku vedle postele), v němž bylo asi 78 tisíc korun.
Bezprostředně po dopadení někdejšího suverénního lva salónů přepadla velká skleslost. Ke všemu se rychle doznal, uvedl, že jeho podíl na loupeži činil 90 tisíc korun, z toho asi deset tisíc stihl utratit a zbytek chtěl bezpečně schovat u manželky, aby pak, až jej zatknou, s čímž prý beztak počítal, „neseděl nadarmo“. Uvedl také dalšího spolupachatele Aloise Fridricha, který byl v Hrubčicích neprodleně zatčen také. Ten se nechtěl přiznat, ale Chytil trval na tom, že „pracovali“ společně. Spolupachatelé měli mít další části uloupených peněz, v první fázi je al policie nenalezla, protož Fridrich i Lamplota zapírali a házeli vinu jeden na druhého. Snad měli své podíly dobře ukryty a rovněž tak, jako vůdce bandy, nechtěli ve vězení sedět „nadarmo“.
Případ Chytilovy bandy nebyl ve 30. letech na Olomoucku výjimečný tím, že šlo o lupiče a kasaře. Vždyť jen o pár dní po silvestrovském zatýkání chytili četníci v Olomouci členy další lupičské bandy, bratry Jana a Bedřicha Hájkovy, která spolupracovala s kasařskou sourozeneckou dvojicí bratrů Švestkových, tou dobou už ve vazbě. Co z Chytilova případu udělalo mediální hit, bylo jednak jeho vystupování, kdy se snažil prezentovat jako štědrý lidumil a hostitel a když měl u sebe cizí majetek, tak z něj štědře rozdával, a pak i obrovská výše lupu z kojetínského cukrovaru. V jiných případech šlo totiž často o škody v řádu stovek nebo jednotek tisíců, tady se ale ztratilo skoro 350 tisíc korun.
Zdroj ilustračních snímků: archiv Jařího Vaněčka / Četníci na Olomoucku a jejich osudy ve víru doby
Olomoučtí četníci | Zdroj ilustračních snímků: archiv Jařího Vaněčka / Četníci na Olomoucku a jejich osudy ve víru doby
