Máme za sebou první etapy a všichni tři o sobě dávají vědět. Jsou vidět v pelotonu, ve spurtech, v únicích. A mně to pokaždé vykouzlí úsměv. Protože je neznám jen z televize.
V reprezentaci jsem měl možnost působit ve třech etapách. Nejprve ji zabezpečoval profesionální tým ED System ZVVZ se svým realizačním týmem, následně PSK Whirlpool Hradec Králové, kdy jsem byl součástí obou těchto týmů. Poté přišlo období, kdy reprezentační tým vedl bývalý profesionální cyklista Tomáš Konečný.
Foto: Jakub Otruba - Evropský šampionát Mnichov 2022
Ve stejné době jsem už naplno pracoval ve firmě, kterou jsme spoluvlastnili, a vyráběli jsme velkoplošné digitální UV tiskárny. Podporovali jsme různé sporty – od ženské silniční cyklistiky po ženský fotbal a další. Ale když přišla nabídka od Tomáše, nedalo se říct ne. Byli jsme skvělý tým – mechanici, maséři, lékař, koordinátor ze svazu, Tomáš a další lidé kolem reprezentace. Jednou z prvních akcí bylo mistrovství světa v rakouském Salcburku. Právě tam jsem poznal bratra Mathiase – Karla Vacka, tehdy ještě v juniorské kategorii. Karel byl povahově úplně jiný závodník, než jakého jsem později poznal u Mathiase. Byl emotivní, výrazný a nepřehlédnutelný. Velký bojovník, u kterého jsem tehdy cítil emoce a odhodlání na každém kroku. Mathias naopak působil klidně, soustředěně a máloco ho dokázalo rozhodit. Každý byl jiný (Karel už dnes nezávodí), ale oba byli výjimeční závodníci. Postupně jsem s týmem projel mistrovství Evropy, světa i olympiádu. Přišla generace skvělých závodníků napříč kategoriemi – od juniorů až po elitu.
Jakuba Otrubu jsem poznal už dříve, při závodě ve Střeni, kam se přijel podívat. A přesně takový zůstal – skvělý člověk a velký bojovník. Z mistrovství Evropy a světa si ho pamatuji jako výborného časovkáře, který často seděl v „horkém křesle“ průběžného lídra, jen aby mu vítězství nebo lepší pódiový výsledek o pár vteřin utekl. Mnohokrát se však umístil v první desítce. Ani v silničních závodech se nikdy neztratil a vždy dokázal bojovat. A co je důležité – vždycky zůstal normální. Vděčný, slušný a pokorný člověk. Ostatně znám jeho rodinu a tam je vidět, odkud to všechno pramení. Ostatně jste je mohli vidět také při deváté etapě Tour de France, kdy Česká televize odvysílala rozhovor s jeho rodiči. I z něj bylo cítit, jaké zázemí a podporu Jakub celý život má. A on sám si toho nesmírně váží. Jak krásně řekl, pamatuje si, kdo mu koupil první kolo, a je rád, že dnes může rodičům jejich podporu vracet – v podobě radosti, hrdosti a společných okamžiků, které si užívají všichni společně.
Foto: Mathias Vacek
Pavel Bittner a Mathias Vacek – ty jsem poznal v covidové době na mistrovství Evropy ve Francii. Oba tam brali medaile, stejně jako Vojtěch Řepa. Mathias tehdy vystoupal až na vrchol a stal se mistrem Evropy. Byly to silné emoce, radost, hrdost. Škoda jen, že tehdejší mistrovství světa v Imole bylo kvůli covidu omezené a mládežnické kategorie nemohly startovat. S Jakubem mám ale jednu nezapomenutelnou vzpomínku z mistrovství světa v Anglii. Při časovce pršelo tak, že se na trati tvořily obrovské kaluže. A Jakub do jedné z nich najel tak nešťastně, že to vypadalo, jako by si šel zaplavat, jen plavky chyběli. Když jsem to viděl na velkoplošné obrazovce, jen jsem nevěřícně zíral.
Co ale všechny ty kluky spojuje? Když byli v reprezentaci, vždycky jsme věděli, že pojedou naplno. Že se budou snažit závod udělat, něco vymyslet. Každý jiný typ závodníka, ale stejná chuť bojovat. A mimo kolo? Skvělí kluci. Vážili si práce druhých, uměli poděkovat. Možná maličkost, ale dnes vzácná. Mathias byl vždycky kliďas. Nic ho jen tak nerozhodilo. Šel si za svým. A stejně rád jsem potkával i jejich rodiče – stejně jako u Jakuba. Vždy přátelští, normální lidé. Zázemí, které dává smysl. Jednou z posledních akcí s reprezentací bylo mistrovství Evropy v Portugalsku. Obrovské vedro, těžké podmínky – a zase skvělé výkony. Pamatuju si, jak si Mathias šel jasně za svým. Když mu nevyšla časovka, o to víc bojoval v silničním závodě. A taky si pamatuju jednu sázku. U hotelu byly bazény se skokanskými můstky. Vsadil jsem se s Mathiasem, že když získá medaili, skočím z toho nejvyššího. Druhý den jsem tam chodil a říkal si, jestli jsem to nepřehnal…
Silniční závod dopadl přesně podle očekávání. Kluci jeli skvěle – Mathias vybojoval stříbrnou medaili a Pavel byl ve spurtu v čele pelotonu. A samozřejmě – na sázku si všichni vzpomněli. Jenže… vstup na skokanskou věž byl zamčený. A já byl zachráněn. Dnes sedím u televize, dávám si kafe a sleduju je na Tour. A baví mě to. Možná i víc než dřív. Protože za těmi výkony vidím konkrétní příběhy, zážitky a lidi.
Klukům fandím. Mají toho ještě hodně před sebou.
A já jsem rád, že jsem mohl být aspoň mini součástí jejich cesty.
