Italští bankéři vládli Moravě z Dolního náměstí. V Olomouci zanechali vilu Primavesi

Caramazza, Brentano, Marzelli, Orelli, ale hlavně Primavesi... Italské obchodnické rodiny si od přelomu 17. a 18. století oblíbily Dolní náměstí, konkrétně Bohaté krámy. Je to blok domů, které cestou z Horního na Dolní náměstí míjíme po levé straně. Dnes nelze přehlédnout, že jeden z domů s kavárnou v přízemí se sem jaksi stylově nehodí. A právě zde bylo kdysi sídlo snad nejmocnější italské rodiny na Moravě.

Zájem Italů o Olomouc a Moravu plynul z vícero faktorů. Severní Itálie se díky úspěchům vojevůdce Evžena Savojského stala na přelomu 17. a 18. století součástí habsburské monarchie a byla tedy de facto v tomtéž společném soustátí jako Olomouc. Druhým faktorem byla dlouhodobá politická nejistota a nestabilita na Apeninském poloostrově. Především na konci 18. a začátku 19. století opravdu nebylo nikdy jisté, jaký státní útvar a jeho vliv v oblastech Lombardie, Piemontu a dalších severoitalských regionů převládne. Pro obchodníky není nestabilita zrovna ideálním prostředím. Proto se řada italských rodů postupně vydala na sever do nitra rakouských zemí, a někteří z nich dorazili i do Olomouce. Zde, uprostřed tradičně německého a zřejmě i konzervativního patriciátu, vytvářeli podnikaví Italové zajímavý a velmi aktivní podnikatelsko-obchodní prvek. Jednoznačně největší "díru do světa" tady ovšem udělal rod, který z Italů dorazil do Olomouce až jako poslední - Primavesiové. Tento starobylý rod (jeho kořeny lze prý dohledat až do 9. století!) pocházel z vesnice Cerano u dnes turisticky vyhlášeného jezera Como, a léta bohatnul především díky provozování přádelen hedvábí. Severní Itálii opustil až koncem 18. století.

Skvělí bankéři

Tento rod zdatných podnikatelů přivedl do Olomouce na konci 18. století Paolo Primavesi. Roku 1803 zakoupili jeden z bohatých domů na Dolním náměstí, konkrétně Dům U stříbrné koule, v roce 1804 si nechal úředně zaprotokolovat společnost pro podnikání s hedvábím a střižním a galanterním zbožím a po čase si v tomto dnes již neexistujícím domě otevřel i vlastní banku. Především v bankovnictví se Paolovi dařilo tak, že mohl brzy zakoupit i další dva sousední domy, které v parteru propojil a vytvořil v nich na svou dobu velice moderní bankovní dům. Postupem času si rod Primavesi, ať už za zakladatele rodinného úspěchu Paola, či jeho nástupců Giuseppeho a Carla Antonia, vybudoval dominantní postavení na moravském trhu s textilem, sladem a dalšími komoditami. veleúspěšný v tomto směru byl především Carlo Antonio, či v poněmčelé formě Carl Anton. "Pod jeho vedením se společnost rozšířila na velkoobchod s lněnou a bavlněnou přízí, cukrem, státními dluhopisy a směnkami. Vedle toho založil i několik dalších firem, jako například Akciové přádelny v Šumperku, a několik cukrovarů i velkoobchodů s přízí, v nichž ve všech měl podíl. Roku 1859 navíc obdržel velkoobchodní oprávnění a stal se vedoucím představitelem silné kapitálové společnosti Verein mährischer Zuckerfabriken (Sdružení moravských cukrovarů) se sídlem v Olomouci. Provozovala továrny ve Velké Bystřici, Hulíně, Bedihošti a Hodolanech," píše Robert Šimek v časopise Euro.

Dalším v pořadí úspěšných Primavesiů byl Moritz. Ten se už prosadil nejen v obchodě, ale i v politice, byl olomouckým radním a prezidentem olomoucké Obchodní komory, což byla instituce s působností na celé střední a severní Moravě. Primavesiové v tomto období vlastnili také obchodní dům a firmu Wurbenthaler Jute-Spinnerei und Weberei M. & R. Primavesi se sídlem ve Vrbně pod Pradědem. Roku 1879 převzal některé jeho funkce Robert Primavesi, který rodinné impérium nadále rozvíjel. Vedl hned několik cukrovarů a podílel se i na řízení nově vzniklé Akciové společnosti spojených přádelen, která sdružovala tři velké textilní manufaktury na Bruntálsku. V pozoruhodném kontrastu byl stále ohromnější majetek a vliv rodiny, a nepříliš reprezentativní sídlo na Dolním náměstí. Středověké a v baroku přestavěné budovy sice rodina několikrát upravovala, gigantickému majetku i společenskému významu rodiny to ale nejspíš přesto moc neodpovídalo.

Vila, jakou Olomouci kdekdo závidí

O tom, že si tento vážený rod pořídí nové důstojnější sídlo, rozhodl teprve Robertův synovec Otto Primavesi. Roku 1905 zakoupil starý špitál v Křížkovského ulici a na jeho místě začal ještě tentýž rok budovat honosnou secesní vilu. Ta se nám, na rozdíl od sídla na Dolním náměstí, dochovala naštěstí dodnes a je chloubou Olomouce. Architekti Franz von Krauss a Josef Tölk a umělci Anton Hanak a Gustav Klimt jí vtiskli unikátní nádhernou podobu.

Hlavní dominantou interiéru vily je obrovská hala v přízemí zabírající i část prvního podlaží. Ta byla pojata jako centrum celého domu se svým nostalgickým nádechem, jež zde navozovalo obrovské vitrážové okno s vyobrazením dřevorytiny Olomouce z roku 1706, což svědčilo i o lokálním patriotismu rodu Primavesi. Hala sloužila jako centrum rodinného dění. Umožňovala přístup křídlovými prosklenými dveřmi na verandu s výhledem do parku. Boční vchody spojovaly halu s pokojem paní a pokojem pána. Zbytek přízemí zabírala velká bohatě obkládaná jídelna se zimní zahradou. V prvním patře se nacházely dětské pokoje, pokoj chůvy a ložnice, jež byly zpřístupněny dřevěným schodištěm s ochozem v hale. Podkroví skrývalo pokoje pro služebnictvo a hosty s vlastním schodištěm a odděleným vchodem.

Otto Primavesi se svou manželkou bohatě podporovali rozvoj umění a často do něj investovali značné množství finančních prostředků. Proto i jejich nový domov nebyl opomenut dotekem umělců tehdejší doby. Na výzdobě interiérů se podíleli tehdejší přední umělci. Patřil k nim rodinný přítel Anton Hanak, který pro ně navrhl obložení jídelny s měděnou kašnou „Živá voda“, sochu ponocného a spoustu dalších děl. Dalším významným umělcem, podílejícím se na výzdobě vily, byl výtvarník a architekt Josef Hoffman a malíř Gustav Klimt.

Po vzniku republiky končí jedna éra

Éra rodu Primavesi na Moravě byla ukončena v roce 1918 po rozpadu Rakousko-Uherska, jež zbavil rod veškeré hospodářské moci. Členové rodu věřili v původní monarchistické uspořádání, a proto svůj rozsáhlý majetek na Moravě prodali a přestěhovali se do Vídně. Vilu Primavesi získaly roku 1923 Akciové rafinerie rolnických cukrovarů v Přerově, kde měl rod také vliv. Cukrovary převedly vilu roku 1926 na doktora Františka Koutného.

Doktor Koutný provedl v tomtéž roce přestavbu vily na soukromé sanatorium podle projektu stavitele Julia Schmalze. Přestavbou byla nejvíce zasažena mansardová střecha, byla odstraněna většina Hanakových děl a byly přistavěny dva operační sály. Přízemí sloužilo jako byt rodiny doktora Koutného. V prvním poschodí vzniklo osm pokojů pro rodičky a na obou koncích byly přistavěny operační sály s velkým oknem. V druhém patře vzniklo devět pokojů pro pacienty po břišních a urologických operacích. V posledním podkrovním patře žilo dvanáct řádových sester. Po smrti doktora Koutného přestalo soukromé sanatorium prosperovat a v roce 1939 bylo prodáno doktoru Robertu Pospíšilovi, spolužákovi a spolupracovníkovi doktora Koutného. Sanatorium bylo provozováno jako lůžkové zařízení bez zásadních stavebních úprav. V roce 1952 bylo soukromé sanatorium znárodněno a zařazeno do sítě státní zdravotní péče jako ambulantní zařízení. Tato změna si vyžádala značný stavební zásah, který se nevyhnul ani odstranění posledních zbytků Hanakových soch a mobiliáře pokoje pána a paní.

V 80. letech minulého století sice byla vila Primavesi vyhlášena kulturní památkou moderní architektury, což vedlo k vypracování projektu na rekonstrukci. Ta měla přivést památku v rámci možností do podoby, kdy jí vlastnil rod Primavesi. K rekonstrukci však nikdy nedošlo. Po revoluci v roce 1989 byla vila na žádost Olgy Dvořáčkové, dcery doktora Pospíšila, vrácena do soukromého vlastnictví. Bohužel po dlouhých letech socialistické péče byla vila ve velmi zanedbaném stavu. První pokus o její záchranu a rekonstrukci na podnikatelský klub firmou Primavia zkrachoval a firma ji přivedla na pokraj zhroucení. Vila zůstala nezabezpečena bez oken, dveří a bez všech historicky cenných děl. Ty byly rozvezeny do restaurátorských dílen neznámo kam.

Olomoučané si tento hrozný stav vily Primavesi v devadesátých letech jistě pamatují. Po špatných zkušenostech začala na vlastní náklady v roce 1996 vilu opravovat Pavla Honzíková, dcera majitelky. Na opravy vily, která se nacházela v havarijním stavu dostala dotaci od státu ve výši 250 tisíc korun. Po několika letech pracného hledání, byla nalezena téměř všechna historická díla a vila se pomalu probouzela do nového života. Dnes jsou v podkrovních patrech vybudovány byty, v dalších sídlí firmy včetně tiskové agentury ČTK. Na průčelí se letos vrátila i socha ponocného.

Historicky cenné podlaží je přístupné veřejnosti ve formě komentovaných prohlídek. Tyto prostory si lze pronajmout pro pořádání soukromých akcí, recepcí nebo svatby. Součástí historické části je i zážitkový pokoj s možností ubytování v secesním stylu přelomu 19. a 20. století. V přízemí sídlí stylová kavárna značk Kafec.

Vila a rovněž tak velkolepý náhrobek rodiny Primavesi na olomouckém ústředním hřbitově dodnes svědčí o tom, že nejvznešenější rody bývaly mimořádně důležitými mecenáši, díky kterým našli uplatnění nejtalentovanější umělci své doby.

Bohaté krámy památkáře nezajímaly

A jak to bylo s Bohatými krámy na Dolním náměstí, odkud Primavesiové řídili moravské obchody po celé 19. století? Poté, co v roce 1918 prodali všechen rozsáhlý majetek na Moravě, odstěhovali se do Vídně. Původní sídlo rodu, domy na Dolním náměstí, nakonec odkoupil podnik, v němž po desetiletí právě Primavesiové hráli klíčovou roli - kapitálově silný Spolek moravských cukrovarů. Ten nakonec i díky zcela benevolentnímu přístupu dobových památkářů trojici honosných měšťanských domů zboural a roku 1938 zde vyrostl sice celkem elegantní, do okolí však nezapadající moderní dům s číslem popisným 6.

Až si v jeho přízemí dáte dobrý zákusek či zmrzlinu, můžete si tedy vzpomenout na to, že právě zde bývalo po více než jedno století centrum bankovnictví a italsko-moravského obchodního impéria rodu Primavesi.

Zdroj části o vile: www.vilaprimavesi.cz

Vila Primavesi | Rej.cz