Společnost

Připomínáme si třicet let od úmrtí prostějovské rodačky a akademické sochařky Hany Wichterlové

V sobotu 29. srpna uplynulo třicet let od úmrtí prostějovské rodačky, akademické sochařky, významné představitelky meziválečné avantgardy a moderního sochařství Hany Wichterlové.

Foto: Zdroj prostejov.eu

Narodila se 2. března 1903 v Prostějově. Otec Karel Wichterle byl významným prostějovským podnikatelem a spolumajitelem továrny na hospodářské stroje. Matka Pravoslava (Slávka) pocházela ze selského rodu Podivínských ze Smržic.

Vyrůstala v kulturním ovzduší rodiny, v diskusích o umění, literatuře a při setkáních s různými osobnostmi (Jiří Wolker, Vítězslav Nezval, Arne Novák) v nově postavené rodinné vile (dílo vídeňských architektů Franze von Krausse a Josefa Tölka) v Nádražní ulici (nynější Svatoplukově) č. 53 v Prostějově. Byla „prostřední“ mezi sourozenci ( starší Ema a Karel, mladší byli Jan a Otto, pozdější významný chemik a vědec) . 

Jako školačka měla psychomotorickou poruchu, která jí dělala potíže při psaní. Místo toho si zvykla kreslit po papírcích, vyráběla si a oblékala loutky. Kreslení ji však bavilo čím dále více. Rodinný přítel architekt Jan Kotěra ocenil její talent a doporučil jí studia na Akademii výtvarných umění v Praze.  

V šestnácti letech tedy opouští rodný Prostějov. Zpočátku působila v malířské přípravce u Josefa Loukoty, Vlaho Bukovace a Jakuba Obrovského. V letech 1922–1925 studovala specializaci na sochařství u profesora Jana Štursy. Poslední rok studia se zdokonalovala v kamenosochařských pracích u Otakara Velinského. Její absolventskou prací bylo bronzové figurální dílo Údiv, které dodnes zaujímá přední místo v moderním sochařství. 

V letech 1926–1930 žila a tvořila v Paříži. Zde navštěvovala přednášky Františka Kupky a vytvořila několik plastik ovlivněných doznívajícím kubismem (např. Torzo s vázou a Kompozici nazvanou též Pomeranč, Sousoší). Velký význam pro ni mělo seznámení s dílem rumunského sochaře Constantina Brancusiho tvořícího v duchu abstraktního expresionismu. Zvláště ji uchvátila jeho tvorba svou syntetičností a jednoduchostí. 

Po návratu do vlasti se stala členkou výtvarného sdružení Mánes (1931) a vzniklo její významné dílo – plastika Pupen. Toto dílo vyšlo z jejího zájmu o přírodu a východní filozofii. Pupenu předcházelo dílo Mrtvý pták (1931), který je zaměřen na celistvost sochy a oproti Pupenu jej charakterizuje pasivita a statičnost.

Léta 2. světové války prožila ve Smržicích, kde jí otec nechal vybudovat vilku s ateliérem podle návrhu architekta Otto Rothmayera. V roce 1942 se provdala za akademického sochaře Bedřicha Stefana.

V roce 1948 se vrací opět do Prahy a věnuje se tvůrčí činnosti. Vzniká mramorová Černá hlava (1955) a vápencová hlava Vivekananda (1958). V šedesátých a sedmdesátých letech se v její tvorbě znovu objevují vegetativní motivy (plastiky Pecka, Lusk, Jádro). 

Pozoruhodná je nedokončená figurální plastika Mahulena (pracovala na ní pětatřicet let), která představuje symbiózu stromu a ženského těla. Hlava a ruce jsou vymodelovány, tělo a vlasy jsou složeny z kůry stromů.

Hana Wichterlová je také autorkou portrétů a reliéfů (například Adolf Kosárek, Vincenc Makovský), šperků i keramiky. Je jí připisován také návrh uměleckého artefaktu, tzv. chrochnyše na masce chladiče automobilu WIKOV (zeměkoule s chvostem letící vesmírem a kolem ní je nápis WIKOV).

Hana Wichterlová se také příležitostně vracela do svého rodiště. Vzpomínala na skvostný Kotěrův Národní dům a jeho výzdobu a Bílkovu Křížovou cestu v kostele Povýšení sv. Kříže. S obavami sledovala zhoršující se stav okolí a interiéru rodného domu, v němž tehdy sídlil ekonomický úsek Agrostroje.

Zůstala svá a měla svůj osobitý umělecký a životní styl. Sochařství pro ni bylo jen jednou oblastí ze svých životních aktivit. V její tvorbě se odráží i její životní filozofie ( hinduismus, buddhismus), četba véd, meditace, znalost sanskrtu, jóga, zájem o starý Egypt, Tibet a Řecko.

Dále to bylo úzké sepětí s přírodou. Její přízemní domek s ateliérem vklíněný pod petřínským svahem v ulici Újezd na Malé Straně byl obklopený zahradou. Zde byl také prostor pro sochy. Tento jedinečný objekt se podařilo zachránit před demolicí. V září 2018 byl prohlášen kulturní památkou a po rekonstrukci zde Galerie hlavního města Prahy plánuje zřídit expozici sochařčina díla.

Byla ženou širokých humanitních a kulturních zájmů. Měla ráda hudbu, hrála na klavír, ovládala cizí jazyky. Překládala duchovní literaturu, opisovala samizdatová díla a milovala tvorbu indického filozofa a básníka Krišnamúrtiho.

Byla umělkyní osobitého uměleckého stylu. Její dílo je označováno za jiný modernismus, jehož základem je duchovní prožitek. Její dílo je svou kvalitou řazeno po boku moderní sochařky Barbary Hepworthové.

Její dílo je jakousi spojnicí několika generací. Od J. V. Myslbeka měla ve své dílně svěrák. Jan Štursa byl jejím učitelem a ovlivnil ji smyslem pro lyrickou svobodu. Otto Guttfreund zase představoval únik ke kubismu a moderním směrům,. Jeho tragická smrt pro ni znamenala hluboký otřes. Vincenc Makovský byl jejím spolužákem na AVU. Karla Vobišová-Žáková představovala naši první ženu- profesionální sochařku. Anglický sochař Henry Moore pro ni znamenal významné vlivy moderního sochařství. Dále zde byli mladí sochaři Michal Blažek, Marius Kotrba a Jiří Plieštik. Těch si vážila a jejich tvorbu podporovala.

Osobnost a dílo akademické sochařky Hany Wichterlové nám v Prostějově připomíná pamětní deska umístěná na domě č. 53 ve Svatoplukově ulici. Na její počest se zde v letech 2002–2011 konala mezinárodní sochařská sympozia. V depozitářích Muzea a galerie se nacházejí tři její díla (pískovcový reliéf Hudební motiv, bronzová busta chlapce a keramická soška děvčátka, kterou věnovala Jiřímu Wolkerovi v roce 1923 v době jeho léčení v Tatranské Poljance). Na židovském hřbitově v Prostějově se nachází jediné její funerální dílo – náhrobek na hrobě Jana Weisze (1969). Její dílo také připomněly dvě výstavy konané v prostějovském muzeu (jaro 2001 – sochy Hany Wichterlové; jaro 2013 – Momenty růstu) .

Hana Wichterlová s nadšením uvítala návrat svobody a demokracie v roce 1989. Zemřela 29. srpna 1990 ve svém ateliéru v Praze krátce před vernisáží výstavy ve svých sedmaosmdesáti letech. Před sebou měla svůj kameninový šálek s hlavičkou egyptského Anubise s šakalí hlavou, průvodce podsvětí. Její ostatky jsou uloženy v rodinné hrobce v severních arkádách městského hřbitova. Plným právem je pokládána za první dámu českého moderního sochařství

  



NÁZORY K ČLÁNKU

Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.